Miluju conversky! Taky miluju focení, kreslení a navrhování všeho možného. Prostě desing. Ve škole mám nejradši VKO a Hudebku. Hrozně ráda se sama procházím po přírodě co máme za městem. Chtěla bych narhovat třeba vůně voňavek, nábytek flaštičky na voňavky i oblečení. Nikdy jsem nebyla společenský tip, a ani nikdy nebudu. Ale mám štěstí že v těchto ohledech jsem hodně otřískaná takže ani když mě zradila nejlepší kamarádka tak jse to přežila a vlastně jsem i ráda. Snad se mi podaří odmaturovat a stát se lsavnou fotografkou, spisovatelkou a desingérkou, není toho málo že? :D
 

Do not count on the best "friend", just lean on each other!

 
 

I never believed in vampires, but then ..

Vytvořeno 15.12.2010 18:58:37 | Poslední změna 15.12.2010 19:28:45
Zhnuseně jsem odhodila knihu na koberec. Sklebil se na mě název napsaný jako krví: Stmívání.
Větší blbost jsem nečetla. Už jsem byla u druhé kapitoli když mě totálně odradil suchar, ulízánek a chytrolínek Edward. Osudová láska Belly. To určitě. Já osobně mám z Edwardovi přítomnosti, ačkoli jsem to jen četla, mrazivý nejistý pocit. Brrrr. Edward je blbec, suchar, moc starostlivý, extrémista. Bella je moc splachovací, strarostlivá a až moc zamilovaná. Člověk si musí udržet trochu odstup a nemít srdce na dlani hned jak potkáte nějakého přiblblého upíra. Spolužačky jsou jedna joko druhá, všechny milují Twiling ságu, oblíkají se podle modních trendů. Jsou všechny bloňďaté a sestříháné. Vlasy zastřižené podle pravítka. Namalovaná pusa a neprofesionálně na řasy nanesená řásenka která se jim hned rozmaže. Na kluky dělají oči. HNed jim řeknou co cítí amstí se beznadějným případům. Teda spíš holek co jsou jako já. Nedobytné hrady co s nižší formu života hrajou spíš takovou hru. já jsem nedobytný hrad. Vlastně jsem si uvědomila že kluci jsou jednoduchý, stačí zhluboka dýchat, samozdřejmě hrudníkem. Mít velký vístřih a trochu koutit zadkem a jsou tví.
Venku se stmívalo. Táta s mámou byli někde na plese. Byla jsem v bytě sama. Řekla jsem si že se projdu. Šla jsem zasněženou pěšinkou v nedalekém lese. měla jsem les ráda. Žádné fifleny, žádní otravní kluci. Najeednou jsem uslyšela zvuk, zněl jako kdyb se někdo někde schovával a teď mu ujela noha. Podívala jsem se tím směrem, uviděla jsem nějakou mužskou postavu. Ve stínu na něj nebylo vidět.
Najedenou vikročil ze stínu a světlo odhalilo jeho tvář. Byl to hodně bledý kluk. Mohlo mu být tak sedmnáct, jako mě. Černé vlasy mu lenivě spadali do tváře a oči se mu leskli jasnou červení.
Polekala jsem se, myslela jsem že si ho představuju. Byl opravdu pohledný. Kráčel ke mně docela rychle, byl oblečený v společenském obleku a ruce měl v kapsách saka. "Ahoj.." hlesl a v rudých očích se mu zaleskl hlad.
Na sucho jsem polkla. "C-Co chceš?" zeptala jsem se a roztřásla jsem se tak divoce že mi dalo práci udržet se na nohou.
"Mám žízen." odpověděl jako kdyby to bylo úplně jasné.
Znovu jsem polkla, moje oči zazanamenali pohyb. Moje nohy dostali signál od mozku a já si připadala jako kdybych se na sebe dívala jak utíkám a ten kluk mě dohání.
Neucítila jsem bolest, ačkoli mě bolestivě šlehla do obličeje tlustá větev. Mraky ustoupily, sluníčko vykouklo jako roztomilý klouček a šklebilo se na mě jako klouček na učitelku která ho kárá za rozbité okno. Spadla jsem na štěrokovou cestu a čekala až mě ten kluk dohoní. ale nic se nestalo, pootočila jsem hlavu. Najednou ticho prořízl křikl. Bolesticvý křik. A stín který zpola dopadla na cetu se rozpadl.
Byl to upír, o tom nebylo pochyb. Lidi kteří mě našli ležet v zlomenám kotníke na cestě si mysleli že jsem se zbláznila. Jen taka tak jsem unikla blázinci.
V mém deníku ale přibyla jedna věta:
Believe it or not, I believe that vampires exist, but not row.